Gruzie listopad 2023
Středa 29. 11. 2023
V jedenáct v noci dopsat článek do obecního zpravodaje, prodloužit výpůjční dobu v univerzitní knihovně, objednat zásilku sýrů na další týden. Potom alespoň na chvíli zalehnout. Budíček po druhé ráno, poslední kontrola jestli mám vše zabaleno.
Před domem čekám na domluvený odvoz. Přijíždí, řidič + Peter + Peter a do třetice já, Petr, a taky Jakub a Jiří. Vyrážíme pár minut před třetí směr Malacky, kde přisedá Martin a Jozef. Takže pestrá směska z obou břehů řeky Moravy.
Přes Bratislavu pokračujeme na vídeňské letiště, hruškovica, Kubove víno jako lék proti stresu i strachu z výšek. Před pátou jsme na letišti. Hned míříme na odbavení, někteří mají trochu problémy, ale na prohlídku tělesných dutin nakonec nedošlo.
Gate ještě zavřený, my hladoví a žízniví. Bageta z automatu zažene hlad, k tomu kafíčko, někdo pivečko a taky, několik plechovek ginu s tonikem.
Ještě za tmy nasedáme do letadla, odlet má být chvilku po sedmé, ale zpožďuje se o půl hodiny kvůli velkému provozu a taky nástřiku křídel nemrznoucí směsí.
Konečně start. Za sedadla jsme nepřipláceli tak jsme rozházení po celém letadle. Já u okna, a přes jedno sedadlo Moldavanka co letí dělat společnost nějakému Arabovy do Batumi.
Nad vrstvou mraků zasvítí ranní slunce, dole klikatící se Leitha a Leithacanál, Neziderské jezero, Djér, Sekešfehervár, Arad. Přelet Karpat bez větších turbulencí, okolí Ploještě s dodnes viditelnými stopami bombardování ropného průmyslu za druhé světové války. Mezi Constancou a deltou Dunaje přilétáme nad moře, opět bez turbulencí.
Chvilku zadřímnu a polovina cesty za námi, turecký Sinop a další města na pobřeží. Blíží se gruzínské pobřeží a i z letadla je vidět množství trosek a odpadu, které spláchla silná bouře do moře v předchozích dnech.
Pobřeží přelétáme mezi Poti a Kobuleti, v dáli je vidět Batumi, vpravo od letadla pak zasněžené vrcholky Malého Kavkazu. Letíme dost nízko, a let není zrovna klidný. Utěšuju se tím, že dole je po bouři všechno zaplavené a podmáčené, tak přinejhorším spadneme do měkkého.
Dosedneme a bouřlivý potlesk, takže nejen Češi tleskají při bezpečném přistání. Tradiční tlačenice ještě když letadlo pojíždí po přistávací dráze. Po čtvrthodině konečně přistaveny schody a autobusy. Vystát si frontu na razítko.
Jsme v Gruzii, je chvíli před druhou odpoledne (tři hodiny letu plus tři hodiny časový posun). Vyměnit peníze… a už to začíná, nejdřív není možné, aby přepsala mé jméno z pasu do počítače, a to ho mám ze všech nejkratší, po tomto martyriu ostatní dávají peníze dohromady, aby je vyměnili hromadně… nelze, je tam limit. Já mezi tím jdu koupit lístky na Georgian bus, který nás má zavézt do Tbilisi. Ve stánku mě posílají k autobusu, tam se dozvídám, že mají jen pět míst. Tak zpět k zástupcům druhé společnosti Omnibus, lístky vyprodány. Firma nabízející soukromou dopravu chce 400 lari (to je něco přes tři tisíce) a smlouvat se nedá. Takže zkoušíme kroužící naháněče privátních dopravců, smlouváme, několikrát vytahujeme už naložené bágly z auta, až se dohodneme na 350.
Je to dvojnásobená cena než by stál autobus, ale nakonec se ukáže, že to bylo dobré rozhodnutí.
Kousek od letiště najíždíme na dálnici a frčíme. V polovině cesty mám naplánovanou zastávku, ale řidič nás bere do „spřáteleného“ bufetu někde v Khashuri. První gruzínské jídlo, „chačapuri adžaruli“, typické gruzínské jídlo ve variantě která je typická pro svazovou republiku Adžárii, chlebová placka ve tvaru lodičky plněná sýrem a doplněná vajíčkem, k tomu ledničku piva Kazbeg a z vedlejšího stánku přinesenou půllitrovou flašku vinné pálenky „čača“, to vše za 175 lari.
Sytí a spokojení pokračujeme přes Agaru, okraj Gori, Stalinovo rodiště k Tbilisi. Pod klášterem Džvari na dohled od Tbilisi technická a taktická zastávka, abychom si odskočili a vyřešili co dál. Cesta do centra Tbilisi v podvečerním provozu je minimálně na hodinu a další půlhodinu by nám zabral přesun metrem z jednoho nádraží na druhé a tam shánění dopravy do Telavi. Chvilka smlouvání a řidič nás za dvě stovky odveze až do Telavi, kde už máme domluvené ubytování.
Dvě hodiny do cíle už jsou docela utrpení, střídavě usínáme a to včetně řidiče, který zvolil kratší, ale horší cestu. Polovina zákrutami do strmého kopce, předjíždění přes plnou, dálkové světla do očí, opravdový rys přes cestu. Konečně Gombori pas, průsmyk Gombori ve výšce 1620 metrů, odtud už je to až do Telavi z kopce. Část cesty nově opravená, bohužel ta zbývající v rekonstrukci.
Chvíli po osmé konečně Telavi, Buchas winery, vinařství kde jsme ubytovaní. Přívětivé přijetí, slušné ubytování ale… (je po sezóně, majitel je mimo domov, nejspíš za prací v Tbilisi nebo zahraničí, doma jen jeho matka, která neumí ani rusky, naštěstí jeho syn ovládá základy angličtiny. Ubytování odpovídá dobrému hodnocení na bookingu, ale na vinařství jsme se za celé tři dny podívali jen přes okno, škoda).
Rychlá sprcha a vyrážíme do města. První taxík hodil první skupinu do centra a jel pro druhou, nebyl ani tak rychlí jak pomalá byla směna peněz. Vybíráme první lepší podnik, VinoOdor – vinotéka a restaurace v jednom, pěkný interiér, ochotná obsluha, jídelníček v mobilu přes QR kód. Ceny o něco vyšší, večeře a tři flašky vína celkem 300 L.
Zpět procházka centrem, nákup ve Špáru a v místní pivotéce, protože u nás je teprve devět večer, i když tady hodiny ukazují půlnoc. Nakonec z toho žádná velká pitka není, slabší kusy zapadnou rovnou do postele, mladší a trénovaní vydrží jen o chvíli déle.
Čtvrtek 30. 11. 2023
V osm hodin je venku ještě tma, vstáváme až okolo desáté. Ranní pivko a štamprlka na terase s nádherným výhledem na zasněžené vrcholky Kavkazu. Přesun do centra, sháním dopravu na dnešní výlet, kolegové zatím objevují pekárničku se sympatickou obsluhou, kde budeme po tři dny snídat… jen to pivo nám nenachystala.
V plánu je výlet na druhou stranu údolí Alazani, pojmenovaném po stejnojmenné řece. Dvě auta s řidiči na tři, čtyři hodinky 200 lari. Začínáme ve známém vinařství Khareba v Kvareli, několik kilometrů tunelů vyražených ve skále sloužících pro zrání vína. Tak trochu „disnilend“ pro ruské a japonské turisty. Navrhuji nejlevnější, základní prohlídku, vínomilci mě přehlasují. Prohlídka s degustací tří vzorků 17 L/osobu, součástí je i mini muzeum s exponáty sloužícími dřív při výrobě vína, základní informace o unikátní technologii kvevri vín, degustace vína a oleje z hroznových semínek doplněná neutralizačním soustem.
Znaje místo se přesouváme hned vedle do vinařství Graneli, část produkce opatřena unikátní hliníkovou etiketou, nebo v ručně malovaných lahvích. Chvíli trvalo, než se nás někdo vůbec ujal, a když zjistil, že tu nejsem poprvé tak mě pověřil vedením exkurze. Nakonec se nás přece jen ujal technolog, ukázal obří sál s kvevri nádobami, ležácký sál se sudovinou a po projeveném zájmu o lihovarnictví i tamní kolonu. Následovala degustace deseti vín, čači a koňaku za 30 lari na osobu.
Taxikáři už byli nervózní, my vcelku spokojení tak jsme třetí větší vinařství v centru Kvareli vynechali. Cestou zpět ještě zastávka v Naperauli v Twins Wine Cellar, hotelu a vinařství se zajímavým muzeem věnovaným výrobě kvevri vín i nádobám kvevri samotným. Požadovaných 35 lari za prohlídku muzea bez degustace na hlavu je moc, tak míříme zpět do Telavi.
Taxikáři nás odvezou do slušné restaurace Chiri Ika Lkhini Aka mimo centrum. Velká restaurace s řadou sálů a boxu, ve dvoře několik prosklených buněk pro partičky jako my. Prověřená polévka Chrčo nebyla, tak jsme zkusili zajímavou, kyselkavou masovou polévku Bozbaši. Útrata za celou skupinu 300 L včetně bezpočtu piv.
Shodou okolností byl přímo přes ulici starý hřbitov a na něm místo pomníků jak je známe od nás, spousta stél se zajímavými motivy. A také jeden konkrétní hrob, který jsem chtěl najít. Hrob našeho pilota, který v Telavi zahynul na konci druhé světové války při leteckém výcviku. Hrob nalezen, aby doplnil databázi vojenským pietních míst.
Po pozdním obědě vyrážíme pěšky na ubytování s tím, že po cestě je jedno z mála vinařství, které reagovalo na můj dotaz, zda by nás nepřijalo. Jdeme domluvit konkrétní čas na zítra. Nalézáme Sesikeli Winery, domlouváme čas a přitom zjišťujeme, že vyrábí pouze 4 odrůdy vína, krátká porada a zůstáváme. Majitel Simon nás ochotně usazuje ke stolu, hostí, jako kolegové měníme své zkušenosti s evropskou a gruzínskou technologií výroby vína. Posezení nemůže končit jinak než prohlídkou destilačního přístroje, který je tu opravdu nedílnou součástí každé hospodařící domácnosti a ochutnávkou čači na rozloučenou. To vše 200 L.
Krátká zastávka na ubytování a vyrážíme do prověřené restaurace Bravo, večeře včetně flašky koňaku a moučníků 300 L. Večer končíme posezením na terase našeho ubytování.
Pátek 1. 12. 2023
Navštívit Gruzii se záměrem posoudit tamní vína s důrazem na výrobu vín v nádobách kvevri a nevidět výrobu těchto nádob, nemyslitelné.
Předchozí dvě návštěvy se to nepodařilo a ani teď nejsme o moc chytřejší. Víme, že existuje, že ve vesničce vedle Telavi jsou dva bratři stejného jména a to je tak vše, kontakt žádný, jen přibližná představa, kde by měl onen výrobce sídlit. Víc neví ani v infocentru, ani taxikáři.
Vydatná snídaně v naší oblíbené pekárničce, kam jsme si pivo už přinesli sebou, když nám ho nepřipravili sami. Ale nebudeme si stěžovat, protože nespěcháme, tak si vždy z vystavených výrobků vybereme a jsou nám připraveny čerstvé.
Před pekárnou bereme dva taxíky a jedeme do Vardisubani, vinařství Mekvevre Kbilashvili Marani a doufáme, že to bude zároveň výrobce kvevri nádob. Vcelku jsme se trefili, nenápadný patrový dům, pes velikosti Vrka z Pána prstenů, naštěstí na řetězu.
Za chvilku ale přichází paní, komunikuje jen trochu rusky, ale dozvídáme se, že jsme na správném místě. Manžela nemá doma, ale vše nám ochotně ukazuje. Vidíme rozpracované nádoby v přízemí domu, pec na vypalování, stroje na přípravu materiálu, primitivní nástroje pro manipulaci. Vysvětluje postup výroby a ukazuje na dvoře domu a v jeho okolí hotové kvevri nádoby. Vše pochopitelně zakončeno degustací vína a završenou koňakem a macerátem z estragonu.
Všechny taxi jedoucí okolo plné, tak nakonec jedeme sběrným minibusem. Použitý, export z Japonska, ale na místní poměry nový, platba jízdenky kartou pomocí čtečky. Už ve městě byly vidět umístněné značky oznamující konkrétní místa zastávek a téměř desítka linek těchto modrých mikrobusů. Takže pokrok v tomto směru dospěl už i do Telavi. Jízdní řády je ale hledat zbytečné.
Krátká návštěva bazaru, nákup a snaha zajistit si privátní dopravu do Tbilisi, neúspěšná. Však zítra je taky den. Bereme tedy dva taxíky, protože na půl druhou máme domluvenou exkurzi ve velkém vinařství Telavi Marani.
Jedno z největších vinařství v Gruzii. Jen samotný závod na zpracování má včetně skladovacích hal 7 hektarů. Hrozny pěstují jak v okolí tak vozí z dalších částí Gruzie, protože každá oblast má své typické odrůdy. (Z cca 650 známých gruzínských odrůd se stále okolo 400 pěstuje ve „větším“.
Sympatická průvodkyně po matce Ruska, která se narodila v Praze, ale později tam už nikdy nebyla, po otci důstojníku sovětské armády sloužícím v bývalé ČSSR Gruzínka. Ukázala nám celý závod, od příjmových van, přes zpracování hroznů, ležácké haly až po distribuci hotových výrobků., roční produkce okolo dvou milionů lahví.
Na celém podniku bylo vidět, že se tam mohutně investovalo a nejen to, že se bedlivě dbá i o údržbu a celkový pořádek. Podnik zaměstnává francouzského enologa, který tam do Gruzie každý měsíc létá, aby dohlédl na výrobu.
Ale jako vinaři ve větším či menším zpracovatelské závody známe, tak nás víc zajímal závěr prohlídky a to degustace. Průvodkyně nám vyšla vstříc a při degustaci volila sušší vína zpracované tradiční metodou, na závět jsme se k některým vínům vrátili a celou degustaci zakončili lahvinkou bublinek.
Na to, že jsme dostali dost striktně určený termín degustace se vše odehrálo v klidu. Žádný časový tlak ať můžou obsloužit další skupinu, srdečný přístup od začátku do konce. I taxi pro návrat do Telavi nám zavolali. To celé 220 L.
Krátký odpočinek na ubytování a pěšky přes městský park jsme vyrazili kam na večeři dnes. V parku nám sice načepovali pivo, ale nevařilo se, tak jsme vyrazili do centra a kousek od monumentální sochy krále Davida Budovatele jsme objevili pěknou restauraci Kapiloni. Více chodová večeře a pár piv, lahvinka koňaků to vše 300 L.
Poté přesun přes náměstí. Hned za hranicí města by mělo sídlit vinařství Dakishvili, na žádost o návštěvu nereagovali, ale jak jsem zjistil, jejich dcera v centru Telavi provozovala malou čokoládovnu propojenou s vinotékou.
Vlídně nás přijali, ochotně připravili občerstvení i ochutnávku čokoládových výrobků a my postupně láhev po láhvi prošli téměř celou jejich produkci, v útulném podniku jsme vydrželi dlouho po zavírací době, až půlnoc nás vyhnala ven. Celková útrata 230 L.
Při pěším přesunu na ubytování jsme míjeli restauraci Kapiloni, svítilo se, tak jsme nakoukli, zda by nám ještě pivečko nenačepovali. Nakonec jich bylo několik, stejně jako koňaků a druhé večeře, za kulatých 200 L.
Zdatnější z nás se dorazili na terase našeho ubytování, pivem, vínem a čačou, abychom je nemuseli tahat při přesunu do Tbilisi další den.
Sobota 2. 12. 2023
Protože se končilo až po třetí ráno, tak jsme se probudili až okolo desáté, dopili, co zbylo, zabalili se, rozloučili s majitelkou a vyrazili do naší pekárničky, kde už nás vyhlíželi. Kafíčko, případně pivko a čerstvé pečivo. Majitelka nás upozornila, že zítra, v neděli mají zavřeno, ale my už byli stejně na další cestě při objevování Gruzie. V sobotu začali z domova přicházet katastrofické zprávy o deseti stupňových mrazech, osmi centimetrech sněhu a dokonce projetých stopách pro běžkaře ve vinohradech, zatím co v Kachetii bylo 16 – 20 a v Tbilisi dokonce 22 stupňů.
U tržnice jsme sháněli větší auto pro přesun do Tbilisi, nabízené maršrutky nás nelákali, protože tísnit se dvě hodiny s desítkou dalších se nám nechtělo. Nakonec jsme vzali za vděk dvěma letitými Mercedesy. Řidiči byly po staletí zde usazení Turci, tak nám cestou ukazovali své rodné vesnice a dali základní informace o krajině, kterou jsme tentokrát projížděli za světla.
Překvapilo nás, kolik cesty se podařilo opravit za tři dny našeho pobytu v Kachetii. Mercedesy byly opravdu letité, navíc na plyn, takže až nahoru k průsmyku Gombori jsme se mohli v klidu kochat a přemýšlet kdy vysednout a tlačit. Opačný problém nastal po překročení průsmyku. Cestou dolů auto moc nebrzdilo, brzdové destičky dávno zbroušené, zkrátka kov na kov. V jedné serpentině se pak ozvala rána a mysleli jsme, že jsme na konci své cesty. Překvapila okamžitá reakce dalších řidičů, kteří hned zastavili a snažili se pomoct. Nakonec majitel vozu usoudil, že to není tak závažné a pokračovali jsme.
S blížícím se Tbilisi jsme ožívali, zatím co řidič byl čím dál nervóznější. Tbilisi znal minimálně a jeho mladší kolega tam nebyl nikdy. Po půlhodině v kolonách jsme nakonec sami usoudili, že metro bude lepší variantou. Přesun z Telavi do Tbilisi stál i s vyhádaným příplatkem 210 L.
S nadávajícími taxikáři za zády jsme zmizeli v metru. Novinkou od poslední návštěvy je časová jízdenka. Ne dobíjecí Metromoney karta, ale jiná modrá. Záloha na kartu 1,5 lari a jízdné na 24 hodin dalších 1,5 L. Přesun pár stanic na zastávku Rustaveli a okolo zastávky firmy Omnibus (linka Tbilisi – Kutaisi letiště) tři sta metrů k hotelu Margo Palace, apartmán a tři dvoulůžkové pokoje za 200 L.
Ubytování a rychle do města něco malého zakousnout u Turka na náměstí Svobody, kde se k nám přidal náš krajan, který se z Nového Jičína přiženil doGruzie. J.K. nám ukázal část města a vzal na craftové pivo s výhledem na Metekhi chrám a princezninu věž na druhé straně řeky.
Náš průvodce musel za svými povinnostmi a my vyrazili za krásami Tbilisi – turecké lázně, mešita, most lásky, někteří ještě kus cesty proti proudu k vodopádu, přes most Míru do Rike parku a lanovkou nahoru k soše Matky Gruzie a pevnosti Narikala, s nádherným výhledem na zářící velkoměsto.
Předem jsem zamluvil stůl, v mé oblíbené restauraci Alani. Jídlo dobré, pivo craftové i na opravdové domácí víno z plastových kanystrů došlo. Tak jako každý večer i tento byl doprovázen tanečním vystoupením místních tanečníků a později i slavící rodiny. Příliš hlasitá hudba a obsluha, která nás zřejmě považovala za Rusi tak s naší obsluhou moc nespěchala, trochu kazila celý zážitek.
Noční procházka městem k ubytování, kdy část výpravy šla rovnou spát, zatím co druhá zakotvila v hypsterské hospůdce kousek od hotelu, kde čepovali pivo do velkých džbánů.
Neděle 3. 12. 2023
Budíček nezvykle brzy, v 7.20 sraz před hotelem, odchod na metro a přesun na náměstí Svobody s pozlacenou sochou svatého Jiří. Tentokrát místo v autobuse Georgian bus bylo, s jednou zastávkou na velkém motorestě jsme chvíli po poledni dorazili k letišti Kutaisi 175 L. Venku jsme vzali taxi do města, které nás odvezlo na naše poslední ubytování.
Penzion Golden flece, tedy U zlatého rouna, které bylo umně připevněno na fasádě. Hodnocení na bookingu necelých 8, ceny slušné cca 200 L za 4 pokoje. Z venku už penzion vypadal trochu zašle, ale to spousta budov tady, obsluha z části vyplašená, zčásti retardovaná. Pokoje s řadou drobných chyb, loupajícími se tapetami nasáklými cigaretovým kouřem. Kovové palandy a matracemi, které zažili generace nocležníků, venku rozpadající se skokanský můstek a zarostlé koupaliště. Kdysi to možná mohlo být luxusnější ubytování pro cizince, dnes má svou slávu už za sebou. Bohužel jedno z nejhorších ubytování ze všech mých pobytů.
Rychle jsme se vybalili a vyrazili do města. Poprvé maršrutkou, která ale jela opačným směrem, než jsem čekal. Naštěstí jsem se zorientoval, po pár zastávkách jsme přesedli na tu správnou a dostali se na nádraží Kutaisi 2.
Prioritou bylo provést chek-in na zítřejší let, což nám ochotně udělali v kanceláři společnosti wizz air. Místenky zajištěny tak krátký přesun do nedalekého minipivovaru s restaurací. Následně do centra, taxíkem nahoru ke katedrále vyškrtnuté ze seznamu UNESCo pro nešetrnou, ale zajímavou přestavbu. Tak jsem kolegy aspoň do jednoho kostela a památky v jednom dostal, ale moc se tam nezdrželi. Než jsem se vrátil od skrýše ze hry geocachning, kterou jsem před lety nedaleko katedrály adoptoval, už stáli zpět u taxíků.
Návrat do centra a jeho prohlídka, pivečko v restauraci pod lanovkou a hledání vinárničky kam bychom zapadli na pár skleniček. Už dřív tady byla vyhlášená vinárna, ale při návštěvách nebyla otevřena, tentokrát jsme na místě objevili otevřenou Vinou galerii Satsnakheli. Podzemní prostory napěchované vínem a vším co s vínem souvisí.
Po krátké domluvě a vysvětlení, že jsme parta vinařů, nám personál připravil degustaci asi deseti vzorků. Vše probíhalo profesionálně, na každý vzorek čisté sklo dle typu vína. Stejná vína z různých ročníků, stejné odrůdy z různých částí Gruzie, abychom poznali rozdíl mezi technologii na západě a na východě Gruzie. Dozvěděli jsme se, že jde o nové majitele dříve vyhlášeného podniku. Pohostinnost a profesionalita zůstala, ale růst cen se projevil i zde, degustace plus dvě obložené prkýnka 700 L.
Z degustace jsme se přesunuli přes prosklený „Bílý most“ do mnoha návštěvami prověřené nonstop restaurace El Depo na opulentní večeři za pár desítek lari. Z večeře jsme vyrazili najít nějakou otevřenou nálevnu, obešli celé náměstí, abychom skončili zpět u El Depa, jediného mimo sezónu fungujícího nonstop podniku. Noc jsme nakonec bez úhony přežili u Zlatého rouna, i když jsme čekali, zda se na nás v noci nevrhnou štěnice nebo jiná havěť.
Pondělí 4. 12. 2023
Před polednem jsme se zabalili a vyrazili Boltem do města. V info centru jsme nechali batohy a přesunuli se na oběd do restaurace Baraqau kousek nad Kolchidskou fontánou. Po vydatném obědě ještě návštěva místní vyhlášené tržnice, nakoupit koření, čaje, sušené kaki, churchety a další suvenýry.
Poté už jen vyzvednout v infocentru batohy, objednat Bolt a přesunout se na letiště. Přeskládat víno a koňaky do společného odbaveného zavazadla, trocha napětí když váha kolísala mezi 10 a 10,1 kg, nakonec to bylo bez doplatku.
Osobní odbavení proběhlo už bez problémů, až v odletové hale jsem zjistil, že jsem přes kontrolu nevědomky pronesl minimálně dva zakázané předměty. Petku s pitím a dokonce i plechovku piva.
Do odletu téměř dvě hodiny. Část zbylých lari jsme vyměnili až v bezcelní zóně zpět na eura za obvyklý kurz a zbytek utratili za občerstvení. A protože se ve Vídni ukázal gin, jako dobré antidepresivum vyrazil jsem do frcu. Jedna půldecka 5 Euro, dvě za 7 a 3 za devět, to už byla téměř běžná cena, nakonec ale zvítězila litrovka za 22 :-).
Odlet za šera dle letového řádu, tvrdé přistání v zasněžené Vídni. Silný, ledový vítr komplikoval nejen přistání, ale i výstup z letadla, nakonec jsme se ale po jediných schůdcích dostali do přistavených autobusů. Odbavení bylo díky automatickým branám pro občany EU bleskové, venku už nás čekal řidič s vyhřátým autem, flaškou hruškovice a bednou piv na uvítanou. Po dálnici byl návrat rychlý, Bratislava, Malacky, Hrušky, kde jsem stihl ještě dva kousky před zavíračkou.
Zpáteční letenka Vídeň - Kutaisi - Vídeň cca 1200 Kč. Celkové náklady za celý pobyt něco málo přes 10.000 Kč, ale jak je vidět ze zápisků nešetřili jsme ani na jídle ani na víně.
Pro některé kolegy to byl druhý, pro mě osmý pobyt v Gruzii, ale stále se máme co učit, resp. používat osvědčené. Vždy se předem přesně domluvit co, kolik stojí.
Instalovat si aplikaci Bolt, případně místní Maxim, nebo Yandech, protože taxikáři kradou na celém světě a při užití aplikace člověk hned ví, kolik ho to bude stát a obvykle je Bolt i nejlevnějším způsobem dopravy.
Číst recenze, hodnocení okolo 8 doposud vždy slibovalo obstojnou úroveň ubytování, což ale u Golden flece neplatilo.
V restauracích se často automaticky připočítávají procenta (10 – 25) k útratě, zákazník je na to upozorněn na jídelním lístku, ale nemusí si toho všimnout.
Obecně za poslední dva roky od začátku války na Ukrajině došlo k nárůstu cen dopravy, restaurací i ubytování o desítky procent. Uprchlíci i turisté z Ruska v Gruzii utrácí značné množství peněz, přesto jsou vnímáni spíše negativně (gruzínská legie na Ukrajině má stovky příslušníků a desítky padlých, většina Gruzínů je na straně Ukrajiny), proto je dobré dát o sobě vědět, že ač mluvíte rusky nejste z Ruska.
