Gruzie 2019 potřetí
Den první:
Sobota 14. Prosince po jedenácté nasedáme do auta a vyrážíme směr Schwechat. Po cestě koupit dálniční známku. Cesta probíhá hladce jen s jedním nepatrným zakufrováním. Navigace a informace z netu nás přivádí na parkoviště firmy Tiger parking. Parkoviště oplocené, sledované soustavou kamer, bez obsluhy. Parkovné 5 E za den máme uhrazeno dopředu. Docela plné, nejsou přidělena konkrétní místa, ale místo nacházíme.
Palubní zavazadla na hrb, kufřík na kolečkách s víny a dalšími dárky do ruky a hurá na nádraží. K nádraží je to okolo železničního muzea a podjezdem pod tratí sotva 200 metrů. V automatu kupuju lístky na vlak, 1,8 E za osobu, vlak jezdí co půl hodiny od brzkého rána do půlnoci.
Nasedáme do vlaku, míjíme švechatskou rafinérii. Vysedáme na druhé zastávce, ta leží přímo pod letištní budovou. Pár kroků a jsme v hlavní hale. Z minulé návštěvy vím, odkud přibližně odbavuje wizzair své pasažéry. Procházíme dvojí kontrolou, palubních lístků i pasovou. Ale ouha, kde se odbavují větší zavazadla, která nesmí na palubu? Kolega naštěstí ovládá amerikánštinu, tak po pár dotazech a kolečku po letišti zjišťujeme, že je to úplně na jiné budově, tuším 1A, holt jsem podcenil domácí přípravu a taky daň za let z nízko nákladovou společností, protože velké letecké společnosti mají odbavení na hlavní budově.
Odbaveno, dobíháme kolegy. Ještě pár minut a nastupujeme do přistavených autobusů, které nás vezou k letadlu. Nízkonákladovka, takže žádný chobot, ale pěkně busem a pěškobusem do schodů.
Startujeme jen s pár minutovým zpožděním okolo 15 hodiny našeho času. Let bez větších turbulencí, dáme pár piveček na palubě a už vidíme první světla na pobřeží. Je krátce po jednadvacáté hodině místního času (3 hodiny letu plus 3 hodiny časový posun v zimě a 2 hodiny v létě).
Letiště Kopitnary je lokální letiště nedaleko Kutaisi, málo kdy se zde potkají dvě letadla, takže odbavení probíhá rychle. Razítko do pasu, úsměv a milé překvapení, dvoudecka místního vína Saperavi pro každého zahraničního hosta na přivítanou.
Ještě malá komplikace s odbaveným zavazadlem, je v něm asi trochu víc vína, než je povoleno, ale po vysvětlení situace, že je to zavazadlo pro víc osob, jsme propuštěni. V hale už na nás čeká řidič z našeho penzionu a za pár minut přistavuje svůj Mercedes.
Cesta do Kutaisi je na místní poměry podezřele pomalá a neplynulá. Řidič vysvětluje, že je to díky novým radarům. Překvapuje mě to, ale pro dnešek ještě uvěřím, bohužel.
Vjíždíme do Kutaisi, které nás vítá první dopravní nehodou na křižovatce hned za železničním nadjezdem. Ale je to také poslední vážnější nehoda co za svůj pobyt vidíme. Nemáme u sebe ani lari, tak se necháme odvézt do centra ke kolchidské fontáně, kde je hned několik nonstop směnáren. Ještě nám doporučuje tu s nejlepším kurzem. Poprvé po mně někdo chce při směně peněz mimo letiště pas, tři z nás bez problémů mění, čtvrtý má smůlu, buď jim došla hotovost, nebo prostě je smolař, když už je to jediný Záhorák mezi Moraváky a Smolár priezviskom k tomu J.
Po pár minutách už zastavujeme na Gorkij street před naším penzionem Winery, mimochodem jen kousek od dalšího vyhlášeného ubytování, Hostelu Kutaisy by Kote. Vítá nás Guča, majitel nemovitosti, řidič je jeho otec.
Ukazuje pokoje, sociální zařízení a během dvaceti minut chystá na stůl. Klasická gruzínská večeře. Fazolová polévka, chačapuri, kuře na česneku, různé druhy pečiva a omáček, sýry, hranolky, ostri. K tomu pochopitelně víno.
Je pozdě tak se ptá, jestli chceme domluvenou degustaci dnes nebo odložit, ale nás ještě časový posun nedohnal, tak chceme hned. Do sklepa to není daleko, jen pár schodů do sníženého přízemí a v něm sklep i místnost na posezení. Ukazuje nám vybavení, vysvětluje, že samotné vinařství je jinde, zde má uskladněnu jen část vína, tří odrůd. Pijeme jen jednu, jak je zde zvykem nádoba, která se otevře, se musí dopít, než otevřou nádobu další. Dochází i na něco ostřejšího, i na pití vína z tradičních keramických misek. Víno se dá pít, čača, pálenka z vinných výpresků, ale zdaleka nedosahuje kvalit našich pálenek.
Guča se loučí, ale my před spaním ještě trestáme pistolku nebo dvě vínka moravského, načež se ukládáme ke spánku a spřádáme plány na zítřek.
Den druhý:
Chvíli před devátou budím ostatní a okolo deváté odjíždíme, směr Batumi. Teda nejdřív natankovat asi 4 litry, což byla obvyklá dávka Gučova otce, takže co chvíli netrpělivě hledíme na palubní desku, kde svítí snad úplně všechno, jestli dojedeme nebo ne.
Nelogicky se vracíme z okraje Kutaisi, přes celé město do pekárny až kousek od kolchidské fontány, prý nejlepší ve městě. Výběr široký, klasické chačapuri – chlebová placka plněná sýrem, lobio - obdobná placka plněná pikantní fazolovou směsí, taštičky plněné vepřový srdcem a játry s hromadou koriandru i něco sladkého. Pochopitelně pár piv k tomu.
Konečně směr Batumi. Nejdřív ulicí plnou autoservisů a především autovraků, dál okolo letiště. Oč je cesta pomalejší o to je nebezpečnější, ukazuje se, že Gučův otec je totálně slepý.
První zastávka v Ureki. Je po sezoně, hotely, restaurace i obchody zavřené. Na pláži leží černý, magnetický písek se spoustou mušliček. Já mám koupel v Černém moři za sebou už při první březnové návštěvě, ale kolegové neodolávají a lezou do něj. Červencových teplot nedosahuje J.
Po koupeli se okolo pobřeží, přesunujeme do letoviska Batumi. Parkujeme kousek od centra a vyrážíme. Nejdřív lanovkou omrknout město z výšky, dole panuje živý ruch, sklizeň mandarinek na svazích v plném proudu. Obdivujeme kreativitu místních stavebníků i leccos jiného.
Vysedáme zpět dole na pobřeží a míříme do nedaleké restaurace. Pivečko a něco z místní nabídky na posilnění. Vyrážíme do města. Okolo rybářských kutrů a desítek rybářů k Ruskému kolu, Alfabetyčnej věži, pohyblivé skulptuře prolínajících se milenců promenádou okolo pobřeží do její poloviny. Poté do historického centra, na náměstí s památníkem zlatého rouna.
Blíží se domluvená doba odjezdu, ale hlad je silnější tak se vracíme zpět do restaurace. Jako vážení hosté jsme usazeni na nejlepší místa s výhledem na moře. Objednávám pro všechny klasické chinkaly plněné masem a ukazuju, jak se správně konzumují, marně, někteří je jí příborem a dokonce celé.
Vydáváme se na strastiplnou cestu domů. Padesátkou, při oslnění třicítkou, nebezpečné strhává řízení, málem sráží chodce, několikrát najíždí na sloupky okolo cesty. Náš abstinující kolega se nabízí, že to odřídí, bez úspěchu. Na výpary dorážíme k benzince. Vodka je silný kalibr, ale místní pivo Viking se 7,7% alkoholu přece jen trochu uklidňuje. Navigace ukazuje už posledních třicet kilometrů do Kutaisi, kam se dostáváme po nově vybudovaném kousku dálnice. Ještě naposled tankujeme a jsme na penzionu.
Rychlá domluva s Gučou ohledně plánů na zítřek a vyrážíme do města. My čtyři, Guča i jeho otec namačkáni jak sardinky v Mercedesu. Hledám vinařské centrum, Guča nám ukazuje směr. Centrum nacházíme zavřené, tak míříme na malou procházku městem. Chvíli před půlnocí kotvíme kousek od Bílého mostu v restauraci El depo, vyhlášené svými chinkaly.
V nabídce je jich hned několik, plněné masem, houbami, sýrem i bramborami, objednáváme po pěti, ať je ochutnáme. Pivo, dvě lahvinky červeného, minerálky, chačapuri na docpání. Platíme 80 lati, tj. cca 650 korun za večeři s pitím pro čtyři J a okolo druhé odcházíme, restaurace není zdaleka prázdná.
Den třetí:
Guča ráno představuje plán, není to tak daleko, tak nakonec souhlasíme, že nás opět poveze jeho otec, další z velkých životních omylů. Odjíždíme už po osmé. Plán je nám jasný, ne tak našemu řidiči. Nutíme ho zastavit u první pekárny, kupuju puri – chlebovou placku ve tvaru lodičky pečenou v kulaté peci, pekař podává tu čerstvě vytaženou, je horká a výborná, zvlášť s pivem.
Míříme k významnému poutnímu místu. Monastýr Gelati, je soubor několika sakrálních i světských budov. Chrám Panny Marie založený na počátku 12. Století, kostely svatého Mikuláše a svatého Jiří, zvonicí nad zázračným pramenem, budovou první akademie Imeretii nebo snad celé Gruzii. Celý komplex je zapsán na seznamu UNESCo.
Přijíždíme v době, kdy je areál dostupný jen malou brankou, a jsme první návštěvníci. Prolézáme celý komplex od sklepů až po věže, ochutnáváme vodu ze zázračného pramene, řidič nám lámanou ruštinou vysvětluje historii místa. V areálu probíhají archeologické vykopávky, které odkrývají zbytky dalších budov a především zbytky desítek, možná stovek nádob kvevri určených na výrobu vína. Duchovní centrum je stále živé, ve sklepě pod budovou akademie se víno stále vyrábí a jen kousek pod hradbou vidíme destilační přístroj na zpracování zbytků z výroby vína.
Přesouváme se do kláštera Motsameta. Kostel se zvoničkou stojí na skalním ostrohu na řekou Tskaltsitela. Z hlavní cesty se stoupáme sérií prudkých a nepřehledných zatáček, náhle řidič brzdí a odbočuje na sotva dva metry široký dlážděný chodník se strží po straně, svatý Jiří, opatruj nás. Pouští se po chodníku dolů a po pár stech metrech přijíždíme až k můstku vedoucímu do kláštera. Chápeme, je to jako u nás, pro řidiče Mercedesů přece žádné zákazy a pravidla neplatí. Komplex kláštera je menší než ten v Gelati, ale je o poznání zachovalejší. Kvevri tady nevidíme, ale nejspíš jsou v dalších budovách okolo, zato fasáda i vstupní dveře jsou plné vinařských motivů. Prohlídka, výklad, pár fotek a nasedáme do auta a míříme zpět do Kutaisi.
Proplétáme se uličkama a zastavujeme u pekárničky, kde jsme snídali už včera. Cestou bylo takových pekáren určitě pár desítek, ale tady jsou prý nejlepší, no co, že je to desetikilometrová zajížďka.
Ještě povinné natankování 3,5 litru nafty a razíme k dalšímu dnešnímu cíli. Předpokládáme, že už nás čekají nějaké ty sklepy. Ale neprozřetelně jsme se zmínili o tom, že Gruzie je zemí oplývající mimo jiné množstvím termálních pramenů a pokud by byla ta možnost, rádi si někde nahřejeme záda. Myslíme tím, ale volně dostupný pramen někde v lese nebo opuštěném lázeňském komplexu.
Záhy se dozvídáme, že budou nejen sklepy ale i termály. Prší, cesta se nekonečně vleče, vypadá to, že řidič neví kde je. Do toho auto zakašle a zůstává stát. Je to tady, došla nafta. Něco se přece jen postékalo auto znovu chytlo a pokračujeme. V Bagdati znovu tankování za pár lari, prý tady není kvalitní nafta tak víc nevezme, rezignujeme.
Stoupáme do kopců. Best Western Sairme Resort, luxustní hotel, tady se prý můžeme vykoupat. Šlpda mluvit, zbytečně vysvětlovat, že hledáme něco jiného. Tak alespoň ochutnáváme něco, čím je Gruzie už dlouho vyhlášená. Koňáček, konkrétně Sarajashvilii. Hned je nám líp i kolega co nepije, do sebe vrazil kokosový rum skrytý v kávě.
Když už jsme se trmáceli až sem, tak pokračujeme ještě do samotného lázeňského městečka Sairme, resp. do lázeňského komplexu Sairme. Převládající ruská klientela je znát na přeplácaných fasádách lázeňských budou i kýčovité výzdoby okolí okolo. Pramenů tu má být více než deset, před hlavní budovou jsou ve stometrovém úseku hned čtyři. U každého přehledná tabulka o složení v rozsypaném čaji i v latince. V rámci úspor neteče voda jen tak z kohoutku, ale lázeňský host si navolí množství podle jedné ze čtyř nabídek.
Dost bylo vody, jede se do sklepa. Jedno z domluvených vinařství prý nebude, protože, … Trváme na tom, že nám jedno vinařství nestačí. Vždyť právě kvůli tomu tady jsme.
První vinařství Ninos winery navštěvujeme v obci Tsitelkhevi. Je to menší vinařství s rozlohou něco přes hektar, produkující 7 odrůd vína. Vína z tohoto vinařství nabízí ve svém penzionu i Guča, protože jsou jakýmsi způsobem spříznění. Na dvoře vidíme několik zakopaných kvevri nádob, v plány je jejich zastřešení. Vína vyčerpaná z kvevri jsou uložena v přízemí domu, zpravidla v pro nás na Břeclavsku známých 22 litrových demižonech, v kterých se do břeclavské Fosfy z Ruska vozila kyselina fosforečná. Ochutnáváme několik vzorečků i domácí sýr, probíráme problematiku nedostatečné nabídky vinařských potřeb a pomůcek v Gruzii, předáváme drobné dary od nás a přijímáme něco zase od majitele. Ve vinařství je i možnost ubytování, tak domlouváme možnou budoucí spolupráci.
V už mnohem uvolněnější atmosféře se přesouváme do Baias winery v obci Meore Obcha. Tak jako předchozí vinařství, leží v okrese Bagdati, vinařské oblasti Imeretie se správním střediskem v Kutaisi.
Vinařství obhospodařuje okolo 4 hektarů vinic, se sortimentem čítajícím více než 10 odrůd. Vinařství je pojmenované po jedné ze dvou dcer majitele, řady vín pak po ní i po zbylých dvou sourozencích. Přes malou rozlohu, vinařství část své produkce expeduje především do Ameriky, i dalších zemí. Zásluhu na to má především Baia, která uspěla na řadě „ženských“ soutěží vín právě v Americe. Procházíme část vinic, výrobní prostory, malé vinařské muzeum a míříme do sklepa. Pět vzorečků plus čača a koňak, pestré občerstvení. Tady ví, jak své produkty prodat. Vinařství nabízí opět i ubytování. Zprvu je jednání majitele trochu chladnější, chápeme, byla to náhrada na poslední chvíli za zrušené vinařství. Když se, ale dozvídá, kdo a odkud jsme, hned je konverzace živější a srdečnější. Opět slyšíme stesky na to, jak u nás máme vše, a v Gruzii není mimo staré japonské techniky vhodná vinohradnická technika, práce je nutné řešit nájmem strojů, jak moc by se jim hodily naše Zetory. Zkrátka krásné dvě hodiny vyplněné rozhovory na vinařskou tématiku, prokládané další a další lahví, i čerstvých chačapuri, které paní domu operativně upekla.
Předsevzetí, že dnes pojedeme domů za světla, aby nás řidič nezabil, se nepodařilo dodržet. Cesta je naštěstí krátká a já ji navíc pln dojmů prospím.
Deset hodin večer, příliš brzo na to jít spát. Bereme taxíka a jedeme do osvědčeného EL depa. Restaurace prázdná, je pondělí, máme obavy, že už zavírají, omyl. Tentokrát objednávám od každého něco, aby kolegové ochutnali i další místní dobroty. U vedlejšího stolu se baví skupina místních, kde kolega vyzvídá co, že to mají všechno na stole a co jsme ještě neochutnali. Už poněkolikáté nás překvapuje, že spousta lidí a to i v našem věku neovládá ruštinu. Někteří se to naučili až na vojně další ve státní službě, ostatní vůbec. Dlouho po půlnoci se necháváme odvézt na ubytování, kde trestáme ještě sedmičku hrušeckého a i štamprlička slivovice z Hrušek padá.
Den čtvrtý:
Den návratu domů, ale díky dobře zvolené destinaci nám to letí až v deset večer a máme tak ještě celý den na prohlídku Kutaisi.
Guča není k zastižení, na zprávy nereaguje. Vyklidíme pokoje, bágly zamykáme v jednom z nich, loučíme se s polským párem a vyrážíme za kulturou.
Pěšky. Úkol zní jasně, najít pekárnu. O jedné vím, ale je překvapivě zrušená, takže něco drobného jen v nedalekém marketu a směr Bagrati. Cestou navštěvujeme kostelík svatého Jiří, od něj pak míří ke katedrále.
Katedrála Bagrati pochází z 11. Století, v průběhu staletí byla několikrát poničena, nejdříve v 17. Století Osmany, později několika zemětřeseními. V polovině dvacátého století se začala opravovat, později byla zapsána do seznamu UNESCo, díky necitlivým úpravám v době vlády prezidenta Sakašviliho však byla z tohoto seznamu vyškrtnuta.
Procházíme si interiér i okolí katedrály. Kontroluju geo keš věnovanou této stavbě, měním poničenou krabičku za větší, popsaný logbook za nový, vkládám několik cestovatelů.
Míříme uličkama dolů do města, přes „Řetězový most“ k tržnici. Guča konečně píše, kolik máme ještě platit za výlety, měníme ještě potřebné peníze za doposud nejlepší kurz 3,235 lari za euro (3,18 v sobotu po příletu na náměstí v Kutaisi). Musíme vyřešit ještě odbavení, mobilní aplikace mně ukazuje, že nemám žádné zpáteční letenky k odbavení, což mě dost znervózňuje. Sedáme na jedničku a míříme, směr nádraží, protože vím, že někde po cestě je kancelář letecké společnosti Wizzair. Po předložení pasu, nám ochotně, zdarma tisknou palubní lístky.
Napětí ze mě padá a stejně jako ostatní pociťuju hlad. Chytáme první maršrutku do centra, v infocentru nakupujeme suvenýry, bereme mapu města, zjišťujeme, jestli je v okolí prodejna knih. Potom už pěšky směr má oblíbená restaurace z předchozích pobytů. Bagrati Brewery na ulici královny Tamary.
Cpeme se, Ostri, Chkmeruli, Chačapuri, Khashlama, no prostě plný stůl dobrot.
Sytí a spokojení se vracíme do centra. Povinná fotka „Kolchidské fontány“, procházka parkem, návštěva knihkupectví. Pak se přesunuje na místní tržnici. Stovky stánků a stánečku s čerstvou zeleninou, ovocem, sýrem, stánky s rybami, masem, moukou, pochutinami i kořením.
Vysvětluju, na co se které koření používá. Náhodný kupující se hned zapojuje, vysvětluje, radí, překládá. Když zjišťuje, odkud jsme, hned ožívá, jeho bratr v Československu sloužil na vojně, kupuje nám balíček koření jako pozornost, měníme kontakty. Nakupujeme další koření, sypané čaje, objevuju a nakupuju další tři odrůdy fazolí, které mně ještě chybí ve sbírce. Chci kamarády vzít ještě na tržnici u nádraží, kde je sortiment potravin omezený, zato tam nabízí všechno možné, od starých mlýnků, přes knihy až po koberce. Na to ale už nezbývá čas.
V centru bereme taxík a vracíme se naposled na ubytování. Guča už je tam, doplácíme, co jsme ještě dlužili. Protože počítá, i s našim transferem na letiště, domlouváme se, že vyrazíme ještě do města na večeři, jeho otec potom naloží batohy a vyzvedne nás v restauraci. Objednává nám taxi do města přes aplikaci MAXIM za 1,8 lari, běžná taxa je 4 – 5 lari.
Na večeři se vracíme do Bagrati Brewery, z jídelního lístku vybíráme osvědčené dobroty i to co jsme zatím neochutnali Kupati, Mtsvadi, Ojakhuri. Tady se člověk na ceny opravdu rozhlížet nemusí.
Čas se krátí, Guča s otcem už čekají venku, ale tady čas plyne přece jen jinak. Sám nás uklidňuje, že stačí na letiště přijet hodinu před odletem ne tři, jak velí instrukce. Ještě jednou se loučíme s Gučou a vyrážíme na letiště.
Loučíme se s řidičem, zbytky jídla krmím všudy přítomné psy i ryby v rybníčku před letištěm. Letiště je plné, chvíli před námi odlétá letadlo na Ukrajinu, tak panuje trochu chaos. Ale občané s EU pasy jsou odbavováni přednostně na jiných přepážkách, ani s odbavením našich dvou zavazadel plných vína není problém. Za pár minut jsme už na terminále. Sleduji na radaru provoz ve vzduchu, naše letadlo přilétá z Vídně s krátkým předstihem.
Nasedáme mezi posledními, mé místo už zabrala mladá Gruzínka s kamarádkou, naštěstí, z okna v noci stejně není co vidět a já můžu natáhnout nohy do uličky. Odlet se zpožďuje, letušky, následně i pilot musí uklidnit rozjařené Gruzínce a přimět je, aby si konečně sedli a uvázali se.
Startujeme, nabíráme výšku, loučíme se s Gruzií. Jen co jsme dostatečně vysoko, začínají “Škatule, škatule hýbejte se“, nikdo nechce připlácet za konkrétní sedadlo, takže se teď vzájemné hledají členové rodin, různě si mění místa. Stejně tak já nalézám zbylé kolegy v druhé části letadla, měníme místa s místní holčinou. Ve čtyřech tak máme dvě třísedadla vedle sebe. Pár ginů s tonikem a už vidíme světla rakouské metropole.
Odbavení bez problémů, nikdo neřeší nadlimitní množství vína, co si vezeme. Vlak nám ujíždí před nosem, tak čekáme půlhodinu u piva na další. Po dalších osmi minutách vysedáme ve Schwechatu. Auto je v pořádku na parkovišti. Tmavou mlžnou noc míříme k domovu, kam přijíždíme okolo půlnoci.
Trochu s obavami čekám v dalších dnech na reakce spolucestujících, ale jsou jen ty pozitivní a nadšené. Někdy v lednu plánujeme uspořádat „Gruzínský večer“ s promítáním, gruzínskými víny i specialitami.
Stejně tak jsou v plánu další výpravy za krásami a lákadly této nádherné země. První z nich má už konkrétní termín a to, odlet v sobotu 7.3.2020 odpoledne z Vídně, návrat tam též v sobotu 14.3.2020. Alternativou jsou i odlety z Prahy, případně Katowic, případně je možné se k nám připojit i na kratší čas s návratem z Gruzie už v úterý.
Fotografie z mých výprav jsou veřejně dostupné na mém FB.
Případní zájemci ať už o informace nebo i účast na výpravě ať mě klidně kontaktují.