Expedice 2017 č.3. - Inspekční cesta po hřbitovech Východního Slovenska 4. - 8.7.2017
Inspekční cesta po vojenských hřbitovech 4. - 8.7.2017
Letos třetí, zatím nejrozsáhlejší výprava. Ve složení já a kolega ze Signum Belli 1914 Jirka Vrba.
Po pár náročných týdnech zkouškového, příprav na státnice a státnic samotných, plus náročného předchozího víkendu, kdy jsem dělal během tří dnů tři eventy, nastal čas na odpočinek. Zvlášť, když se nám v týdnu naskytly dva státní svátky.
Aby to nebylo úplně bez problémů, kleklo mně auto a navíc jsem si zmrzačil malíček, naštěstí kolega měl expediční auto v pořádku.
Ve středu jsem naházel věci do auta a vyrazil do Kunovic doufaje, že těch pár desítek kilometrů auto zvládne. Tam už čekal kolega s expedičním Nisanem, přeházel jsem do něj své věci a vyrazili jsme směr Orava. Kratičká zastávka v Zázrivé pro trochu sýrů a pak už jen kousek do Dolného Kubína ke kamarádovy.
Ubytoval nás a vyrazili jsme na etnografický průzkum tamních náleven. Velkým tématem bylo vyloučení Sagana z Tour. Jeho příbuzný a sponzor tyto chvíle sdílel s námi, do půlnoci se tak pilo na žal, na Sagana. Od půlnoci na kamarádova syna, co právě slavil narozeniny.
Na závěr večera jsme se přesunuli zpět na ubytování a probrali spoustu plánů všech spřátelených spolků a organizací na poli vojenské historie a historiografie, abychom zkoordinovali naši činnost a mohli informovat kolegy, které jsme se chystali navštívit ještě dál na východě.
Ve čtvrtek ráno jsme se ještě dodatečně připojili k akci ČSOL, Svíčky za padlé a zapálili na dolnokubínském hřbitově svíčku na hrobě ruského legionáře, generála Vašátka, bratra Karla Vašátka, který byl ve známé zborovské bitvě zraněn a o dva roky později na následky zemřel.
Kamarád nás vzal ještě do místní části Mokraď, kde objevil hrob srbského zajatce a v loňském roce se mu podařilo kontaktovat jeho příbuzné přímo v Srbsku, kteří se tak sto let po jeho smrti dozvěděli, kde leží i to, že se o jeho hrob celé století místní starají.
Poté jsme se rozloučili a vyrazili směr východ, do Badějova. Ubytování na internátu místní hotelové školy neklaplo, paní se očividně nechtělo. Naštěstí kolega znal z minulosti prověřený penzion nedaleko.
Rychle jsme se ubytovali, skočili na brzkou večeři, proběhli historické centrum a protože do setmění ještě zbývalo dost času, vyrazili jsme k polským hranicím. V sedle Dujava jsme zaparkovali a pěšky vyrazili nahoru na hřeben, na vojenský hřbitov Nr. 46 Konieczna – Beskidek, projektovaný Dušanem Jurkovičem. Výstup je to i za normálních podmínek poměrně náročný, na 800 metrů vzdálenosti je převýšení víc než slušné, navíc já se zlomeným malíčkem a Jirka čerstvě strženým nehtem na palci.
Na hřbitově leží i vojáci z Moravy, jedním z nich je Rudolf Taláb, rodák od nás z Hrušek. Přede dvěma lety jsme mu na hrob umístili kříž s tabulkou, to pravděpodobně popostrčilo polské úřady a hřbitov, který už několik let rekonstruovaly, stačili za necelého půl roku kompletně obnovit.
Problémem je následná péče, bujná vegetace na karpatských hřebenech dokáže opravený hřbitov za tři roky úplně změnit. Proto jsme tak jako v předchozím roce provedli základní údržbu, vytrhali plevel z hrobového pole, dali čerstvé květiny a zapálili svíčku.
Ještě jsme ani nebyli zpět u auta, když se dalo do deště. Kontrolu hřbitovů v Becherově a Chmelová jsme tak provedli jen bleskově, z auta. Jejich stav je velmi dobrý, obce se o ně vzorně starají.
Odstavili jsme auto u penzionu, provedli hygienu a vyrazili do města. Oblíbená restaurace zavřená, tak jsme skončili v blízké sídlištní pivnici, kde zdárně proběhla aklimatizace, zde: šarizace, dvanáctkou z pivovaru Velký Šariš. Celou noc pršelo, ochladilo se a tak jsme se po týdnech sucha a horka doma konečně trochu vyspali.
Ráno jsme vyrazili ještě do sousedního, slovenského Zborova zapálit svíčku Janu Šípkovy z České družiny, který má ve Zborově pomník. Navštívili jsme bývalý penzion Paloma, toho času přeměněný na prodejnu smíšeného zboží, abychom se pozdravili s majiteli, nakoupili polské sladkosti (celkem dobré), a polské svíčky (hodně špatné).
Když už jsme byly v těchto končinách nemohli jsme minout hřbitov ve Stebníku. Místě které jsme v minulých letech navštěvovali hodně často, místě, kde byl za dnes už vyjasněných okolností zajat téměř celý 28. pěší pluk z Prahy. Hřbitov před lety ve spolupráci s obcí obnovili kolegové z KVH Beskydy. Obec se i tady o hřbitov vzorně stará, na křížích se od poslední návštěvy objevily nové štítky se jmény pohřbených.
Ze Stebníku jsme se cestou necestou vydali na setkání s místopředsedou KVH Beskydy Rado Turikem. U pivka v tamním minipivovaru Humenský medveď jsme strávili zbytek dopoledne plánováním společných aktivit.
Přenocovat jsme se vydali do Hostovic, kde jsme v minulém roce na jaře s Jirkou vařili jídlo pro účastníky rekonstrukce bojů a věděli jsme, že na místě se nám dostane vřelého přijetí. Cestou jsme náhodou objevili v Papíně hřbitov z 1. sv. války, kde právě probíhala rekonstrukce. Hřbitov má pohnutou historii, původně ležel u cesty na začátku vesnice, když se rozrůstala, byly pohřbení, částečně exhumováni a přeneseni na nové místo nad obcí. V porevoluční době došlo k další vlně exhumací, protože německá strana platila tak říkajíc za kus a na Slovensku se našli takoví, kteří situace dokázali využít. Z padlých v první válce se nejednou stali oběti války druhé, z Rusů, Maďarů, Moravanu, Čechů, Rakušáků v honbě za ziskem říšští Němci.
Podobná firma rekonstrukci provádí i nyní. Musím ale kvitovat, že ještě relativně hodnotně. Běžně celou plochu srovnají buldozerem, vysejí trávu a tu a tam umístí skupinku tří normovaných křížků. Změna oproti minulosti je zřejmě způsobena tím, že obce nedostávají dotace na údržbu dle plochy, ale podle počtu hrobů a tak se snaží počet hrobů udržet na vyšší úrovni.
Do Hostovic jsme přijeli těsně po úředních hodinách na místním obecním úřadě, k našemu zklamání byl i obecní dvůr, místo našeho tradičního kempování uzavřen. Naštěstí ale nebyl uzavřen místní hostinec, kde jsme se u piva přece jen dočkali místostarosty. Noc jsme díky němu netrávili v autě, ani pod kaštanem na obecním dvoře, ale dokonce v postelích v obecní bytovce.
Ráno luxusně vyspaní jsme s Jirkou vyrazili na výšlap na vrch Skora nad obcí, kde jsem se loni účastnil výstavby zvoničky na místě bojů. Výšlap to byl s našimi hendikepy náročný, ale za slabou hodinku jsme se nahoru dostali. Zkontroloval jsem, zda zimu přežila skrýš pro hru geocaching, kterou jsem na místě při stavbě zvoničky umístil. Provedl jsem drobnou údržbu. Zapálili jsme svíčku za padlé a vyrazili zpět do Hostovic.
V obci jsme se ještě krátce setkali se starostou a místostarostou obce, kteří nás pozvali na slavnostní otevírání naučné stezky ke zvoničce, které se mělo konat koncem měsíce.
Po rozloučení jsme vyrazili dál. V nedalekých Sterkovcách nás nemile překvapily úpravy na tamním vojenském hřbitově hroby srovnané a přeměněné na „golfové hřiště“ ještě bez německých křížků.
V Medzilaborcích jsme zapálili svíčku u pomníku České družiny a pomalu se vydali k domovu. Vzali jsme to tradičně přes Havaj, neplést s Hawai., další tradiční zastávka byla v motorest Čepcov u Giraltovců na tradiční masový kotlík s noky.
Po dálnici jsme minuli Tatry. Dvoudenní špínu jsem smyl v termálním jezírku u Kalamen, Jirka se svým palcem jen závistivě přešlapoval na břehu. Za šera dorazili do Dolného Kubína. Jožo byl právě mimo město, ale jeho syn nám předal klíčky od zasedačky, kde jsme se uložili. Jožo nás po návratu, sice lákal ven na pivo, ale pozdní hodina a bouřka nás ven nedostala.
Ráno jsme se chtěli vydat domů, ale nemohli jsme odmítnout dvorní party, setkání majitelů a zaměstnanců firem z okolí Jožovy firmy. Pomohli jsme s tím, s čím to snad dobře umíme, s vařením guláše. Po zdárném zvládnutí tohoto úkolu jsme už definitivně vyrazili domů, trochu netradičně už v sobotu. Ve Veličné jsme navštívili místní folklórní slavnosti, nakoupili v salaši výborné ovčí sýry.
V Kunovicích u Jednoty překvapivě ještě pořád stálo čtyři dny opuštěné, mé auto, které nejen, že nastartovalo, ale v pořádku mě dovezlo až domů.