Expedice 2017 č. 4 - Pracovní kemp 27 - 30.7.2017
Expedice 2017 č.4 - Pracovní kemp Velkrop
Na poslední návštěvě v Hostovicích jsme dostali pozvánku na slavnostní otevření naučné stezky ke zvoničce na vrchu Skura.
Takže jsme se po třech týdnech znovu vydali na cesty. Tentokrát pro změnu stávkoval Jirkům expediční Nisan a tak jsem vzal své přibližovadlo, abych ho vystavil pořádné zatěžkávací zkoušce. Jirka tentokrát bral i své syny, takže jsem je všechny nalodil i s veškerým vybavením v Těšánkách.
Směr byl tak nějak tradičně na východ, ale cestu jsme zvolili jinou. Důvodem byla zastávka na Svatém Hostýně. Kamarád Jožo Krupa nám při předchozích bilaterálních jednáních u kulatého stolu a oroseného půllitru nastínil záměr dalšího rozvoje areálu okolo zvoničky pod Skurou. Plánuje v dalších letech okolo zvoničky vybudovat pomníčky, mohyly jednotlivým slovenským plukům bojujícím na bojištích první světové války. A protože na Skuře bojovali i naši „kroměřížští“ pětadvacátnícu, hned jsme se do jeho projektu vetřeli. Do kroměřížských pluků rukovali vojáci z tehdejších politických okresů Hodonín, Kyjov, Uheské Hradiště, Uherský Brod, Kroměříž, Holešov a Valašské Meziříčí. Kámen pro tak významné projekt tak musel pocházet z dostatečně reprezentativního zdroje. Svatý Hostýn, takovým místem bezpochyby je, je to významné poutní místo pro všechny z těchto okresů. Ve spolupráci se starostou Chvalčova se nám podařilo vytipovat místo odkud kámen vzít. Městská polici v Bystřici nám bez problémů vydala povolenku k vjezdu. V lomu u Švajgrovky jsme vybrali vhodný kámen a zatížili jím už tak přecpané auto další zátěží (mimochodem, z tohoto lomu pocházel i jeden ze základních kamenů Národního dovadla v Praze, takže jsme navázali na dlouhou tradici).
Dál už cesta nabrala obvyklý směr. Cesta pod Strečnem byla „díky“ sesuté skále uzavřená, tak jsme byli „donuceni“ jet přes Zázrivou, kde jsme „museli“ utratit nějaké ty euráče za tamní sýry. Do Kubína jsme tentokrát nejeli, neb přejezd z Oravy na Liptov „pytláckýma chodníčkama“ by tak naložené auto nemuselo zvládnout. Sjeli jsme pokorně dolů do Kralovan a kousek se vrátili. Jak jinak než na kotlík na motorest Rieka, Strčno uzavřené tak jsme správně usoudili, že v motorestu nebude tak narváno jako obvykle, což se potvrdilo. Pak už cestou necestou přes Poprad, Prešov, okolo Velké Domaše do Velkropu, kde se měl v rámci naší Višegradské skupiny pro vojenské hřbitovy konat následující den, mezinárodní pracovní kemp na tamním hřbitově.
Na místo jsme dorazili jako první. Kolegové z místního KVH Beskydy a Maďarska pracovali ještě na jiném vojenském hřbitově v Mikulášovej u Bardějova, výprava z Oravy byla taky ještě na cestě, na obecním úřadě tma. Po pár telefonátech jsme si potvrdili, že jsme opravdu ve správný čas na správném místě. Odstavil jsem tedy auto na dvůr úřadu. Zaujali jsme strategické místo v blízké osvěžovně a začali s tradiční „šarizací“. Ještě jsme nedopili první a už tu byl odřad z Oravy, následován trénem od KVH Beskydy. Do hodiny pak dorazili i ostatní.
Nastalo vítání a bratření, ladění jazykových módů, protože s Japoncem se člověk nějak domluví, s kolegy z Maďarska, už je to horší. Za pár let jsme naštěstí už něco pochytili z této temné řeči Mordoru. Trocha ruštiny, trocha angličtiny občas špetka němčiny a pár litrů baracz palinky, borovičky a meruňkovice z Hrušek tento Babylon jazyků nakonec nějak sladil.
K noclehu jsme se my ostřílenější uložili pod hvězdnou oblohu. A těch hvězd je tam opravdu hodně. Odlehlost kraje, to že obce šetří a veřejné osvětlení na noc vypínají, umožňuje vidět mnohonásobně více hvězd než jinde, ne nadarmo je kousek odtud Park tmavé oblohy.
Po snídani jsme vyrazili na hřbitov. Čistily se chodníky, upravovaly hrobové pole, vyžínala tráva a keře po obvodu hřbitova, betonoval se základ pro centrální památník. Jsou to dva krátké řádky, ale popisují tisíce pracovních hodin, které se už na hřbitově odpracovaly, desítky, možná stovky tun kamene, které účastníkům brigád a podobných mezinárodních pracovních kempů od roku 2010 prošly rukama, aby se z nich staly chodníky a obruby hrobů na co do počtu největšího vojenského hřbitova z první světové vály na Slovensku. Počet pohřbených přesazuje osm a půl tisíce.
Oběd se vařil a podával na bojišti, aby se využil čas pobytu. Podařilo se kompletně vybetonovat základ pro centrální pomník, upravit na dvě desítky hrobových polí, zušlechtit celé okolí hřbitova.
K večeru jsme se vrátili na obecní úřad, abychom spěšně povečeřeli, trochu se zkulturnili (na obci byla jedna sprcha a voda nebyla zrovna vařící, takže jsme si zasoutěžili, kdo hygienu zvládne nejrychleji, našli se takoví, co čas stáhli pod 30 sekund). Ještě večer jsme vyrazili do Hostovic, naše posádka zkratkou přes hory a doly, aby mladší generace Vrbů navštívila Havaj, malou to vesničku na východě, aby se mohli po prázdninách chlubit spolužákům, co byli „jen“ v Řecku či Egyptě.
V Hostovicích se nám dostalo vřelého přijetí od starosty i místostarosty a především místního hostinského, který nás vidí snad ještě radši než my jeho. Grilování, pár piveček nějaká ta pálinka, ale žádné velké divočení, ráno nás čekal náročný výstup. Někdo nocoval v sále obecního úřadu, my opět pod hvězdami.
Ráno, už během snídaně se začaly srocovat davy místních i přespolních na prostranství před úřadem, vojáci, generalita i ruský vojenský přidělenec s chotí dorazil. Po několika „prýhovorech papalášstva“ se všichni přesunuli na zdejší vojenský hřbitov, který v uplynulých letech obec s vydatnou pomocí členů KVH a spřátelených organizací obnovila. Položení květin, pár vět o historii hřbitova a poděkování za odvedenou práci, to vše následováno přehráním carské, rakouské a slovenské hymny, při které místostarosta pomáhal svým mocným hlasem stávkujícím reproduktorům.
Z hřbitova se většina vydala na pěší túru na Skuru, my znalejší a ještě ne zcela doléčení z minulé výpravy jsme odlehčili auto přeložením šutru z Hostýna do starostovy terénní Nivy a dopravili se na čtyřech kolech na skládku dřeva před začátkem náročného výstupu na samotnou Skuru.
Ač jsme si před necelým měsícem výstup natrénovali, zahanbovali nás místní sedmdesátiletí důchodci. My, nebo minimálně já s jazykem na bradě, infarktem na cestě jsem sotva stíhal jim, kteří si celou cestu družně rozprávěli, ba co víc, někteří i pokuřovali. Srdeční kolapsy, jsem umně maskoval studiem infotabulí, které na stezce ke zvoničce od minulé návštěvy přibyly. Nahoru před námi dorazili jen papaláši, které nahoru vyvezly terejňáky, takže jsme měli dost času vyložit kámen a umístit ho na čestné místo, Jirka se ustrojil do dobové uniformy, já provedl poslední kontrolu skrýše pro geocaching před jejím zpřístupněním.
Následně proběhla opět série proslovů, položení květin, zvonění na zvoničku. Hymny nezazněly, místo toho se své úlohy ujal místní pop ze sousedního Osadného, který zvoničce, kamenu z Hostýna i nám všem požehnal a poděkoval za naši činnost, protože i on sám díky kryptě pod kaplí v Osadném propaguje historii první světové války a problematiku vojenských hřbitovů široké veřejnosti.
Výšlap byl ukončen tam, kde začal. Před obecním úřadem už byl pro účastníky připraven guláš a kulturní program. Bavili jsme se intenzivně, ale ne dlouho, ráno nás čekala dlouhá cesta domů.
S Jirkou jsme tu cestu za těch jedenáct let od prvního, gulášového srazu války.cz na východě v září 2006 absolvovali nesčetněkrát, ale pro juniory to doposud byla „Terra nova“ tak jsme tomu přizpůsobili zpáteční cestu.
Ráno jsme zajeli ještě do sousedního Osadného, nakouknout do tamní krypty a na vojenské hroby, v Hostovicích na hřbitov a těsně před odjezdem ještě znovu na obecní úřad, abychom se rozloučili i s těmi co večerní akci protáhli do rána a teprve se probouzeli. Málem jsme nenašli vojenský hřbitov ve Zbojném, kde jsme mohli konstatovat, že obnova pokračuje a blíží se ke zdárnému konci. Oběd byl už tradičně v motorestu Čepcov u Giraltovců. Další zastávkou byl vrch Sivá brada s gejzírkem a travertinovými usazeninami nedaleko Spišského hradu. Nemohla chybět ani návštěva termálního ramene v Kalamenech, zastávka u vodopádu v Lůčkách. V Kubíně jsme se nezdržovali, Jožu zaneprázdněného péčí o Maďary, kteří přijeli na chystanou vernisáž obrazů s vojenskou tématikou jsme pozdravili jen přes telefon a vrhli se plenit oravské salaše, abychom na Moravu dovezli pořádné zásoby tamních sýrů.
Těsně před hranicí jsme ještě naplnili kanystry výbornou minerálkou z pramene u Drietomy. Načež už následovala cesta domů s mezipřistáním v Těšánkách, kde jsem vyložil Trio Vrbos. Neloučili jsme se na dlouho.