Cesty za vínem, keškama i historií

 

Správa hřbitovů města Brna, příspěvková organizace zajišťuje správu, provoz a údržbu jedenácti hřbitovů na území města Brna, tj. Ústředního hřbitova, hřbitovů v  Brně-Židenicích, Jehnicích, Komíně, Kr. Poli, Líšni, Řečkovicích, Slatině, Soběšicích, Tuřanech, Žebětíně

 

Ernst Wiesner nebo Arnošt Wiesner   21. 1. 1890 Malacky – 15.7.1971 Livrpůl, byl jeden z nejvýznamnějších brněnských architektů meziválečného období.  Od 1898 žijí v Brně, studoval v Brně a Vídni.

Během 1. sv 1914–1918 sloužil v hodnosti poručíka u ženijního pluku v Haliči, Dalmácii a jižním Tyrolsku, po válce nějakou dobu ve Vídni na Ministerstvů války, ale potom se vrací k práci architekta.

Z Brna uprchl na poslední chvíli dne 15. března 1939 a přes Německo, Holandsko a Belgii do Velké Británie.  Učil na Oxfordu následne v Livrpůlu. Konvertoval ke katolické církvy.

Nahoře u hrobu tureckého poručíka.

Každý zemřelý muslim by měl být co nejdříve pohřben. Pokud to okolnosti dovolují, pohřeb se koná ještě tentýž den nebo druhý den po smrti. Se zemřelým je nutné zacházet ohleduplně a se vší pietou. Pokud je k dispozici voda, musí proběhnout omývání zemřelého, které provádějí nejlépe dva až tři lidé. Muže omývají muži a ženu omývají ženy, které znají správný postup při omývání. Je možné, aby se omývání účastnila i manželka zemřelého nebo manžel zemřelé. Omývá se celé tělo, přičemž intimní partie musejí být po celou dobu zakryté neprůhlednou látkou. Omyté tělo se navoní a poté se zabalí do pruhu bílého plátna. Pro muže se běžně použije kolem 12 metrů plátna, pro ženu ještě o několik metrů více. Takto připravené tělo se uloží na máry nebo do rakve. Islám rakev nepředepisuje, v muslimských zemích je běžné pohřbívání bez rakve. Ale například v České republice, kde pohřbívání bez rakve není povoleno, muslimové tento předpis respektují a pohřbívají v rakvi. Další povinností muslimů k zemřelému je modlitba za zemřelého.

Mrtvé tělo je položeno na pravém boku tváří k Mekce. Všichni účastníci modlitby musí mít rituální očistu (wudú). Imám stojí vedle těla otočen tváří ve směru qibly (k Mekce), ostatní věřící stojí v řadách za ním. Imám pozvedne ruce do výše uší (dlaněmi dopředu), v srdci má úmysl provést pohřební modlitbu za konkrétního zemřelého muslima a nahlas pronáší slova „Alláhu akbar“ (Alláh je největší). Věřící následují imáma a stejně jako on si položí pravou ruku přes levou na břiše jako při jiných modlitbách. Imám v duchu recituje slova úvodní kapitoly Koránu (súru al-Fátiha), ostatní s ním. Pak imám pronese „Alláhu akbar“ a všichni s ním v duchu recitují druhou část tašahhudu (Od „Alláhumma salli ‘alá Muhammad“ až do konce – zde se jedná o prosbu k Bohu, aby požehnal prorokům Muhammadovi a Abrahámovi i jejich potomkům). Pak provede třetí takbír slovy „Alláhu akbar“ a všichni v duchu pronášejí prosebnou modlitbu jakýmikoliv vhodnými slovy, jež znají, kterými prosí Boha o odpuštění pro zemřelého. Pak imám pronese čtvrtý takbír (slovy „Alláhu akbar“), po kterém lze říci jakoukoliv krátkou prosbu, směřovanou ostatním lidem. Modlitba je zakončena závěrečnými pozdravy míru napravo a nalevo jako při jiných modlitbách. Měli bychom mít na paměti, že věřící stojící v řadách za imámem opakují krok za krokem po něm a slova pronášejí v duchu. Celá pohřební modlitba se na rozdíl od ostatních modliteb muslimů provádí vestoje.

Po modlitbě se tělo spustí do hrobu a uloží na pravý bok tváří obrácenou k Mekce.

Hrob by měl být postaven a označen jednoduše. Jakékoliv výstřednosti v úpravě hrobu nebo okázalé oblékání těla mrtvého a podobné věci nejsou islámské. Na hrob by se měla navršit hlína do výše přibližně jednoho lokte a položit kámen v místě, kde má zemřelý hlavu. Podle výroku proroka Muhammada muslimové nesmějí nad hroby vztyčovat nějaké pomníky nebo hrobky. Všichni lidé jsou si totiž před Bohem rovni. Jak rovněž poznamenal prorok Muhammad, když muslima míjí pohřební průvod, ať už je muslimský, nebo jiné víry, měl by každý muslim vestoje uctít památku zesnulého.

Spalování zemřelých je v islámu zakázáno. V případě, že člověk zemře na moři a v potřebné době není možné dosáhnout pevniny, je povoleno ho pohřbít do moře.

V České republice jsou v současné době dvě funkční muslimská pohřebiště, jedno je v Třebíči (1994 a Praze 2004.

 

 

Židovský hřbitov

Původní starobylý židovský hřbitov se v Brně nacházel naproti paláce Padowetz, hluboko pod úrovní nynějšího vlakového nádraží a kolejiště tramvají. V roce 1454 byli Židé králem Ladislavem Pohrobkem z města vyhnáni a hřbitov, kam pohřbívali své mrtvé, byl rozbořen a zničen.
Zpět do Brna se Židé mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848, kdy jim bylo umožněno volně se stěhovat. Aby mohli pečovat o své zemřelé, bylo jedním z jejich prvních počinů ustanovení svatého spolku Chevra kadiša. Neměli v Brně vlastní hřbitov, takže své mrtvé museli pohřbívat v okolních židovských obcích nebo tam, kam zemřelý příslušel.
Netrpělivě proto čekali na souhlas ke zřízení pohřebiště, synagogy a jmenování vlastního rabína. Na juliánovských blatech v katastru obce Židenice zakoupili dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru. Po prokázání nabytí vlastnictví jim byl okresním hejtmanem 19. července 1852 udělen úřední souhlas k založení nového hřbitova.
Brněnští Židé pozemek ohradili, vystavěli prostou obřadní síň a postavili domek hrobníka. Ještě téhož roku byli na novém hřbitově pohřbeni Gabriel Beer a Moritz Jellinek (Jelenko). Ve stejném roce byly také pohřbeny dvě děti, Jesaias Engel a Šalamoun Ehrenfeld, dle zvyklostí bez náhrobního kamene.
O márnici a místnosti rituální očisty není v dochovaných pramenech zmínka. Protože hřbitov byl značně vzdálen od lidských obydlí, není vyloučeno, že funkci márnice s očistou rovněž plnila obřadní síň, své mrtvé ale Židé mohli umývat také doma.
Nový hřbitov byl z olomoucké silnice obtížně dostupný. Jediná komunikace, která tudy vedla, byla neudržovaná cesta, kudy jezdívali brněnští formani do juliánovské pískovny. Navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolní pozemky. Při velkých záplavách v roce 1862 rozvodněná strouha zcela zničila příkop, kterým protékala, a ohrozila hřbitov. Příkop byl neprodleně regulován a za tři roky překlenut mostkem, který přístup ke hřbitovu usnadnil. Stále hrozící nebezpečí bylo zažehnáno vybudováním kanalizační sítě.

Hugo Hass

Osmičkou na z. Židovský hřbitov, na hřbitově ITC, otevřeno mimo sobot a žid. Svátků..